Druhé projektové setkání Erasmus+ v bulharském Ruse
Milí čtenáři,
na co pomyslíte, když se řekne Bulharsko? Na růže? Na Černé moře? Na velká města či na Dunaj? Během našeho druhého projektového setkání v Ruse jsme něco z toho zažili i my.
Ale nejprve něco o cestě do Bulharska. Sešli jsme 15. října 2017 na vlakovém nádraží v Pirně. Esther Bähr, Luisa Beier, Emma Just, Jacob Zeibig, Louis Braun, paní Ulmer-Heinrich, paní Šťastná a já, Shona Heidrich.
Po cestě na drážďanské letiště jsme se vzájemně poznávali. Odtamtud jsme letěli, bohužel se zpožděním, do Frankfurtu. Tam už na nás čekalo další neštěstí: Když jsme chtěli vystoupit z letadla, chyběly tam schůdky a museli jsme na ně čekat asi 50 minut. Během této doby nás nenapadlo nic lepšího než si zahrát malou hru. Když jsme konečně mohli vystoupit, spěchali jsme k našemu letadlu, abychom tam zjistili, že i ono má zpoždění.
Konečně jsme v letadle do Bukurešti. Na tamním letišti jsme si oddechli, že jsme šťastně přistáli. Do Ruse jsme jeli autobusem a přijeli jsme tam okolo 22. hodiny místního času. Tam si nás převzaly hostitelské rodiny a první den plný stresu byl u konce.
Následující den jsme se v 9 hodin setkali ve škole. Zde musím zmínit, že bulharská jízda taxíkem zajistí více adrenalinu než kterákoliv horská dráha. Bez bezpečnostních pásů a s řidiči, kteří nedodržují nejvyšší povolenou rychlost, se taková jízda rychle stává hororem. Ve škole každá skupina představila svoji zemi (Maďarsko, Bulharsko, Turecko a Německo) a některá města nebo oblasti. U společné svačiny s bulharskými specialitami jsme se lépe seznámili. Následující seznamovací hry se postaraly o zábavu a chaos. K obědu byla olejová polévka, voda a rýžový kuřecí mix. Po obědě jsme se rozdělili do tří skupin. První skupina hledala studnu ve Velkém parku, druhá velkou vázu z květin a třetí dopravní muzeum na Dunaji. Všichni se vrátili zpět s veselou fotografií.
V úterý jsme diskutovali o menšinách v jednotlivých zemích: Německo – Lužičtí Srbové, Turecko – křesťané, Bulharsko – Arméni, Maďarsko – Dunajští Švábové. Po prohlídce města a Dunaje si šli ještě někteří žáci včetně naší německé skupiny zahrát bowling. Tímto způsobem jsme strávili asi jednu a půl hodiny na bowlingové dráze.
Ve středu 18. října jsme se znovu rozdělili do skupin. První skupina navštívila arménský kostel a hovořila s arménským farářem. Druhá skupina strávila dopoledne různými tanci ze zúčastněných zemí, jako například tureckým tancem Damat Halayi, tancem Račenca nebo bulharským řadovým tance. Třetí skupina vařila arménské sladkosti a čtvrtá dělala interview s arménským Bulharem. Interview čtvrté skupiny však skončilo dříve než se předpokládalo a tak jsme se přidali k taneční skupině. Odpoledne jsme navštívili dva skalní chrámy, v Ivanovu a Barsabovu. Barsabovský chrám je jediným bulharským aktivně činným skalním chrámem. Mně osobně se skalní chrámy opravdu líbily. Je neuvěřitelné, jaké pěkné věci už tehdy mniši uměli stavět.
Devatenáctý říjen byl trochu hektický, ale přesto hezký den. Setkali jsme se opět v 9:00 hodin ve škole. Tentokrát jsem však jela se svojí bulharskou spolužačkou autobusem. Byla to hromada rezavého plechu a zdálo se, že drží pohromadě jen díky laku. V zatáčkách to podezřele skřípalo. S malým zpožděním jsme s Elmirou konečně dojeli do školy. Vyhodnotili jsme předchozí den: vytvořili jsme powerpointovou prezentaci a napsali jsme zprávu. Na oběd jsme tentokrát zašli k Italovi a dali jsme si olejovou polévku. Potom následovala druhá prohlídka města, tentokrát jsme si prohlédli centrum. A tím se vracíme opět na začátek: bulharské věci, Dunaj, růže, ... Na každém rohu byl malý krámek, kde se prodávalo něco z růží: růžový olej, růžové mýdlo, růžový krém na ruce, růžový parfém, růžové vafle, zmrzlina z růží a další.
V pátek jsme jeli do Veliko Tarnova, kde se nachází pevnost Zachewitz. Byla velmi zajímavá, ale kvůli intenzivnímu slunci a suchému vzduchu jsem si prohlídku nemohla vychutnat. Poté jsme si v restauraci Ego dali pizzu. Když jsme byli hotovi, procházeli jsme se po ulici "řemeselníků". Také tam byly všude výrobky z růží. Když jsme byli hotovi, zjistili jsme, že máme ještě půl hodiny čas a tak jsme si sedli do kavárny a vychutnali si studené nápoje. Zatímco jsme tam seděli, lépe jsme se poznali a zjistili jsme, že už jsme utvořili malé správné společenství.
Po půlhodině jsme se opět všichni sešli u autobusu. Cesta zpět uběhla rychle a u školy jsme se museli rozloučit s tureckými přáteli.
Dvacátého listopadu měla naše cesta skončit. V 9:00 hodin jsme se všichni naposledy setkali před školou a rozloučili se. Znovu jsme jeli autobusem do Bukurešti a odtamtud jsme letěli do Frankfurtu. Tam jsme chvíli čekali na další letadlo.
Na nádraží v Drážďanech paní Ulmer-Heinrich vytáhla mobil. Všichni jsme společně začali zpívat. Se závěrečnou fotografií v kapse jsme jeli vlakem do Pirny. Tam se naše malá skupinka se rozdělila.
Mně osobně se tato cesta velmi líbila. Byla velmi přínosná a zajímavá, neboť pouze tam, kde jsi stál na vlastních nohou, jsi opravdu byl.
Vaše Shona
Překlad: Vojta a Kuba, 8/3